Vypadá to, že přibližně každejch pět let potřebuju ňákej novej výraznej impulz. Jen v tom copywritingu dost přesluhuju. Když jsem slavil pátý narozky coby full-time kopík, v kebuli mi prolítlo pár votazníků stran toho, jak dlouho se písmenkama budu ještě živit. Je fuckt, že ten dlouhej stereotyp, kerej asi nemám rád, trochu rozbilo mý rozhodnutí vykročit na volnou nohu. Na tý už ale poskakuju pátej rok, tak jsem zvědavej, kam mě v životě ještě vítr zavane.

Ale určitý tendence ke změně jsem u sebe zmerčil už tak před dvěmama zimama. To jsem začal vnitřně řešit, kerý z copy disciplín už nechcu dělat, páč mi nezapadaj do mý životní filozofie. Tehdá jsem dost vosekal počet služeb, kerý kliošům nabízím.

Zmizlo tak třeba starání se vo socsítě. Posty na nich mají dost jepičí život. Socky taky vyžadujou neustálý vopečovávání, což nesedí k mejm touhám vobčas na pár tejdnů úplně vypadnout do offlajnu. Socky mi dobře posloužily, když jsem vodešel na volnou nohu. Ale po dvou letech jsem je s lehkým srdcem ve výčtu svejch služeb zamordoval a s radostí je přenechal juniorům, keří se na sítích můžou vypsat, nebo navopak socsíťovejm profíkům, kerejm nesahám ani po první chloupky na lejtkách.

Došlo mi totiž, že svůj vomezenej čas chcu dávat do věcí, kerý jsou trvalejší. Kerý budou mít delší život než jen pár hodin, co jim nadělí ňákej socsíťovej algoritmus. Jako aby nedošlo k ňáký mejlce – socky mi pár let házely pár kaček na živobytí a proti socsíťařům nic nemám. Jen mě to věčný postování zkrátka přestalo bavit. A peníze taky nejsou fšechno. Je samozřejmě dobrý, aby měl člověk na chleba a splátku hypošky, ale když už může dělat něco, co nejen sype prašulky, ale taky to má v jeho vočích větší smysl a ještě ho to navrch naplňuje, je čas na radikální řez.

Podobnou revizi jsem nasadil i na vostatní služby a tehdá mi z toho vypadlo, že moje copy srdce buší nejvíc pro webařinu, slogany a názvy. Všechny vostatní kopíkovský disciplíny jsem z portfólia svejch služeb smázl. Ulevilo se mi. A taky mi došlo, že jsem si tím vlastně zaktualizoval svý ikigai. Kdysi jsem v tomhle bestovním průniku měl celej copywriting. To by mi teďka už neštymovalo. Tak jsem to svý igikai refrešnul.

Kvůlivá svý sociální bublině, ve který žiju asi jen já a mý druhý já, jsem si myslel, že tenhle japonskej koncept je tak profláklej, že ho zná každej. Letos jsem z tý svý bubliny trošku vystrčil rypák a dostal přes něj. Zjistil jsem totiž, že né všeci lidi, i když jsou vzdělaný a vážim si jich, ikigai znaj. Pro jistotu sem teda prdnu tuhlenctu ilustraci, ze kerý se dá celej ten koncept pochopit (kdyby né, škemrejte vo vosvětu na Googlu):

Výcucky ze čtiva a dalších mudroserů

Vysoká škola naslouchání

As marketers, our whole job is to listen. All of your best copy comes from what customers say – not what’s inside your head.
(...)
But you have to be able to listen well in order to get great marketing and copy wins. Your customers don’t need to hear you. You need to hear them. And then you need to process what they told you. And mirror back what you heard. With the empathy that comes only after you’ve really listened.

-- Laura Lopuch: How to Listen: A guide for marketers who want to know what their customers want

Lopuch v tomhle výživným článku jen teoreticky nemudroseruje, ale hlavně dává do placu vosum tipů, díky kerejm se můžem zlepšit v naslouchání. To je pro kopíky naprosto klíčová schopnost. Kolikrát vopravdu stačí „jen“ pozorně naslouchat a zárodek supr copy je na světě. A nejde jen vo mluvený slovo, ale aji vo pozorný naslouchání řeči podkladů, kerý vod kliošů dostanem.

Důležitý je taky pobrat rozdíl mezi slyšet a naslouchat. Hezky ho definovala právě tanhlencta americká žabka: Hearing is using your ears to listen to noises; listening is making meaning from sound.
 

Hraje v tom roli edukace klientů – co od nás mají a můžou chtít, kde končí naše kompetence a co je práce jiných řemesel. Hraje v tom roli snaha copywriterů urvat práci za každou cenu, podbízení se, podhodnocování se… Hraje v tom roli, že různí lidé mluví o copywritingu různě. Někdo ho vnímá jako součást designu celého marketingu a klade na něj důraz, jiný copywritera pouští do projektu až na samotném konci, protože copywriting je nákladová položka, která se snadno škrtá – psát umí přece každý. To všechno a řada věcí navíc tak ovlivňuje očekávání klientů, která od copywriterů mají. A to zase komplikuje vzájemné porozumění si. Lékem je edukace a schopnost nastavit si zrcadlo v momentu, kdy své služby nabízím, provozuji a fakturuji.

-- Roman Hřebecký v článku Patrika Gajdoše: 9 expertů prozrazuje řešení největších problémů klientů s copywritery

Tuhlenc jsem cosi hledal ve svym studijním archivu a vybafl na mě tutajtento článek, ve kterým 9 známejch markeťáků (Ungr, Pítra, Řezáč...) vodpovídá na stejnou votázku stran spolupráce kliošů s kopíky. Článek je to sice už fousatej, ale většina těch vodpovědí stojí za přečtení i dneska, páč mám tucha, že je to s tou (ne)spoluprací furt stejný. Je fajné, že tam vopakovaně padne, že meducínou je mimo jiný vzdělávání kliošů. Makám na tom. Přidáte se?

Wifikundace

Nimbus – ... skloňuješ podle vzoru imbus, páč je to podobně šikovný udělátko. Šetří ti hafo času, když potřebuješ printscreen ňákýho webu, kerej je dlouhej jak štangla salámu. Před lety jsi to jako kokůtek dělal votrocky ručně. Nejdřív jsi blejsknul první část webísu, kerá se ti vešla na monitor, pak jsi scrolloval, bliknuls druhou část a tak dál. Peklo přišlo, když jsi musel tyhle části poslepovat dohromady v ňákým grafickým editoru. Naštěstí už tak tři čtyry roky máš v Chromu nimbusáckej doplněk. Díky němu jen klikneš na možnost Celá stránka a tahlens wifikundace si to poscrolluje a poslepuje sama. Za pár nanosekund ukládáš vejsledek. Umí to i jiný fígle, ale ty cákáš blahem hlavně nad rychloprinty.
 

WayBack Machine – Tenhlenc internetovej stroj času ti umožní hodit vočko na to, jak kerej webís vypadal třebas před pěti járy. Používáš ho taky na Přepišme.to – než se pustíš do ťukání novejch textíků, nejdřív dycky ťukneš na příkaz k uložení aktuální textařiny do online webovýho archívu. Pak na tenhle historickej votisk vodkazuješ, když vokazuješ rozdíly před a po. Ten příkaz pro archivaci je bombastickej i pro případný spory vo autorství nebo vo prvenství. Když spouštíš ňákej novej projektík, hnedlenc ho pro sichr šoupneš do týhle mašinky, aby bylo jasno, kdo s těma textovánkama přišel první a kdo je vykradač. No, a jak vo tom píšeš, tak ti to nedalo, a dals mrkanec na původní ilustrace svýho webísu. By tě celkem zajímalo, kdo z tvejch fandů tenhle pravěk ještě pamatuje. ;-)

V dubnus vytvořil

Copyhubky #28 – Votevřel firmu, ale chodili mu tam lidi. Přesně takovej dojem budí cedulka na budově jedný firmy v Práglu. V těhle Copyhubkách jsi vokázal, jak to dát do cajku, ale takys zavzpomínal na Griceovy konverzační maximy. Konkrétně na tu vo kvantitě: „Řekni dost“ (ne méně, než je momentálně třeba), a „neříkej víc, než je nezbytné“ (v dané chvíli, pro bezprostřední účely). Tyhlencty maximy jsi lovískoval už za studií na fildě a pak vo nich nadšeně básnil i coby učitýlek na gymplu, ale furt to je málo. Většina lidí je buď na slovo skoupá, nebo navopak mele jak Pepin z Postřižin. A platí to i u psaní.

Online kurz pro kopíky – Zaktualizovanej ikigai vyzpíval první písničku. Svůj novej typ služeb votvíráš dlouhodobým online kurzem vo cenotvorbě pro copywritery na volný noze. V dubenci jsi pro něj vytvořil webísovou stránku a začal makat na vobsahu kurzu. Ta největší robota tě ale ještě čeká.

Profil na Blogletteru – Minules tu zpovídal Kavkáče vohledně copyeditingu. No, a tenhle kluk vlasatej fuckt nezahálí a vypustil do světa další hoďobožovou věcičku. Vono asi není těžký rozjet tři prdele projektů. Ale je sakra těžký rozjet tři prdele dobrejch projektů. A to se daří právě Kavkáčovi. Jeho nejnovější vobohacení světa dostalo méno Blogletter a je to vlastně sympošsky jednoduchej a přehlednej katalog dobrejch newsletterů. Vopravdickejch newsletterů, ne e-mail marketingovejch sranců. Tož sis řek, milej zlatej, tam nemůžeš chybět a regnul ses tam mezi prvníma.