Proč si mezi psaním zpotit tričko

5. 5. 2017 | Siri to přelouská za 10 minut. A vy?
Článek jumb

Když vás práce baví, cítíte se na začátku týdne jako lamželezo. Po víkendu máte nabité baterky a považujete se za nezničitelné. Od té doby, co nerazím píchačky v robotě, patřím do téhle skupinky šťastlivců opět i já. A právě proto jsem se v pondělí často dopouštěl smrtelného copyhříchu. Nadšeně jsem valil jeden úkol za druhým a kašlal na pauzy. Sil mám dost. A není čas ztrácet čas. Vymstilo se mi to. Vždycky. Třeba ne hned v pondělí, ale nejpozději ve středu jsem si připadal jak zmlácený pes a zpoza monitoru toužebně vyhlížel další víkend. V takové šlamastice vám nepomůže ani krev, ani slzy. Zachránit vás ale může nejméně honosná tekutina z pověstné trojice. Pot!

Pot provází léčbu těla z nejedné nemoci. A dostane vás i z pracovního bolehlavu. Dlouhodobě testováno na člověku. Teda jako na mně. Jak se díky potu dostat z KOPRu, zakroutit krkem odporu a udržet si pracovní nasazení po celý týden?

Jeden z klíčů odemykajících komnatu neutuchajícího pracovního flow se jmenuje pohyb. Jaký? Prásknul jsem na sebe, že běhám, ale… Šmarjá. Už zase další kecy vo tom, jak cool, in a healthy je kmitat v usmrděným triku a upnutejch spoďárech mezi lidma.

Klid. Nenutím, chápu. Chtěl jsem napsat: Běhám, ale v zásadě je jedno, jaký pohyb si vyberete. Celý fígl spočívá v prostém střídání psychické a fyzické činnosti. Princip je to nejspíš známý, ale málokdo ho dodržuje. Aspoň v začátcích své sedavé profese.

Dřív jsem si jako odpočinek předepisoval téměř výhradně běh. Dokonce i nápad na tenhle článek vznikl při běhání. Před dvěma roky. A dostal provizorní název Pět pravidel pracovního proběhnutí. Časy se mění. Běhám pořád, ale pochopil jsem, že jednotvárný relax připomíná pověstné vytloukání klínu klínem. Takže jsem svůj pohybový repertoár krapet rozšířil. Ale o tom potom. Daleko nejvíc zkušeností mám s běháním, a proto rád vyzvoním, co takové obyčejné proběhnutí přináší mé práci. 

Utíkám před stresem…

Odpověz! Pošli! Objednej! Zaplať! Zadej! Vysvětli! Vymysli! Napiš! Ještě tohle! A tamto! Po pár hodinách takovéto práce se naše hlava podobá náloži sekundu před explozí. Jak ji neodpálit? Běžte si zpotit tričko!

Běh mi čistí hlavu. Vždycky. Běžím prostě tak dlouho, až zjistím, že na nic nemyslím. Někdy stačí dvacet minut, jindy se na vrchol závěrečného kopce dopotácím po více než hodině. Ale vždycky nechám stresového Pacholíčka jezinkám v lese a vybíhám z něj s hlavou čistou jak křišťálová studánka.

Běh zvyšuje mou produktivitu. Nestíháte? Máte moc práce a málo času? Jděte si zaběhat. Jo, taky mi to dřív znělo jako protimluv. Ale schválně – jak dlouho vydržíte souvisle odvádět skvělou práci? Já víc než tři čtyři hodiny nedám. A to ještě s menšími pauzami na protažení. Pak nutně přichází útlum jako hrom. Můžu vejrat do monitoru, jak chci, ale nic kloudného nevymyslím. Anebo mi to trvá jak Franzi Kafkovi námluvy. Pokud mám zrovna všech pět pohromadě, zmizím si zpotit tričko do lesa a po návratu mi jde práce pěkně od klávesnice. Když jsem ale zrovna paličatý jak mezek, trápím se dál. V křížence oslice s koněm se ale naštěstí měním už jen zřídka.

V zásadě existují dva způsoby, jak utéct před stresem. Na „běžnou“ dávku stresu stačí piánko. Pomalý běh. Prvních pár kiláčků mi v hlavě lítají myšlenky, ale postupně řídnou a někde kolem třetího kilometru se vytratí úplně. Pomalý běh má tu výhodu, že vás nevyčerpá natolik, že byste po něm nebyli schopní žádné práce. Abych se přinutil běhat volným tempem i v dobách, kdy jsem na tom fyzicky dobře, nechávám přes léto boty doma. Nebo si v pantoflích sejdu na začátek rozsáhlých luk a dál pokračuju bosky.

Když dusíte pod pokličkou stres z několika dní nebo vás něco enormně vytočilo, krátký klusík na to bude nejspíš opravdu krátký. Já se v takových případech jdu záměrně zničit. Prostě běžím, co to jde, a do půl hodiny je vymalováno. Nemůžu popadnout dech, natož pak nějakou negativní myšlenku.

Les – zásobárna energie

Les je pro mě zásobárnou energie a studnicí inspirace. Proto jsem ho ze všech svých dosavadních domovů měl vždy na dohled.

… a běhám si pro nápady

Někdy cíleně, někdy se nápady vynoří samy od sebe jako vedlejší produkt relaxu. Když se dlouho trápím s nějakým sloganem, názvem nebo i celým příběhem webu, běžím přemýšlet do lesa. Dřív jsem si s sebou dokonce brával papírek, na který jsem si vypsal body k promyšlení. Dneska ale vybíhám dumat vždy jen nad jedním tématem, takže mám volné ruce.

Nikdy ale nevyrážím bez mobilu. Vede mě k tomu x dobrých důvodů, ale když si běhám pro nápady, zásadní je jeden. Do mobilu sklízím své myšlenky. Možná se vám to zdá zbytečné a říkáte si, že těch dvacet minut udržíte nápady v hlavě. OK. Jste dobří. Já to mám jinak. Jak jsem už prozradil, kolem třetího kilometru se mé myšlenky vytratí. Proto je lovím do záznamníku na mobilu hned, jak se objeví. Doma si odfiltruju funění a nápady přepíšu do OneNote.

A nemusí to být jen nápady na texty. Když zrovna nic promýšlet nepotřebuju a „jen“ utíkám před stresem, začnou se mi v hlavě rojit myšlenky na různé vychytávky nebo strategická rozhodnutí.

Při běhu se toho taky dost naučím

Abych si zpříjemnil delší výběhy v notoricky známých terénech, pouštím si do uší moudra.  Buď „čtu“ audioknihy (tak jsem se vlastně dostal i ke copywritingu), nebo se inspiruji na podcastech typu Na volné noze nebo Mladý podnikatel. Právě díky nim jsem se „seznámil“ se špičkovými freelancery a mohl popřemýšlet o jejich radách a zkušenostech.

Tak trochu jiné čtení do ouška

Mobil je možná zlý pán, ale taky skvělý sluha – pamatuje si mé nápady a předčítá mi moudra jiných.

Ráno, v poledne nebo večer?

Kdy vyrazit? Když to potřebujete. Každého nakopne něco jiného. Někomu dodá šťávu běh za svítání. Někdo se naopak vyhýbá večernímu pohybu, protože pak nemůže usnout. Jak to mám já? 

Ráno před snídaní běhám zcela výjimečně. Raději se protáhnu při strečinku nebo józe. Svého času jsem se vydával na každodenní dvacetiminutový bosoběh před obědem. Nejdřív to bylo fajn. Ale časem se z toho stala nudná rutina. Dnes běhám většinou po nějakém delším pracovním úseku. Třeba ve tři vyrazím, za hoďku jsem zpět, zapíšu nápady, věnuju se rodině, a když děti mají jinou zábavu nebo už usnou, vrhnu se třeba znovu do práce.

Dřív mě hlodaly výčitky svědomí: „Děti přišly ze škol(k)y, žena z práce, a ty chceš jít běhat?“ Často jsem těmto hlasům dával za pravdu. Většinou ke škodě všech zúčastněných. Únava a nahromaděný stres vykonaly své a nad naší domácností se vznášela hrozba pořádné Itálie. Naštěstí mám osvícenou ženu (celý život bydlí vedle jaderky). Když cítí, že ve mně začíná startovat protivák, sama mě vyhání, abych si šel zaběhat. Dobře ví, že pokud nebudu spokojený já, nemůžu rozsévat ani rodinnou pohodu.

„Sport považuji za soubor zbytečných pohybů, kterými se člověk jen vyčerpává.“

Tohle prohlásil jeden profesor starší české literatury, když se notně shrben a o holi dobelhal na přednášku. Pokud jste z podobného těsta, nic proti. Určitě si najdete svůj vlastní typ relaxu. I během obyčejné procházky nebo práce na zahradě si koneckonců můžete kvalitně propotit tričko.

Běh nikomu rozhodně necpu. A jak jsem psal, už ani nemá monopol v mé nabíječce energie. Kromě svižnějších procházek, které zařazuju hlavně v zimě, když se brzy smráká, a lehkého zahradničení prokládám běhání cyklistikou, plaváním nebo běžkováním. Řada výše popsaných „objevů“ se ale dá aplikovat i na zcela jiné fyzické aktivity.

Tu svoji najdete jen a jen testováním. Že jste na tom fakt jak onen profesor? Proti gustu žádný dišputát. Já si ale po dopsání tohoto článku v duchu antické kalokagathie jdu zaběhat.

Vidíte to jinak? Z výšky copy vížky vyhlížím podnětný komentář!